V čem vlastně spočívá „komerčnost“ KŽC?

23.4.2011 Praha

Některým pozorovatelům z řad dlouholetých příznivců nostalgické železnice se KŽC jeví navenek jako klasicky podnikatelský subjekt, který vtrhnul na tuto scénu za účelem bezostyšné tvorby zisku týráním historických vozidel. KŽC se asi vymyká stále ještě převažující vžité představě, že nostalgii tu má provozovat spolek pouhých nadšenců, vzešlých z dep, výtopen a dílen, který sice nemá kdoví jaké finanční možnosti, zato však disponuje spontánním nadšením, opravdovou a nezištnou láskou k železnici a nezdolným elánem vzešlým z čistoty duše.

Zato KŽC se svým odlišným konceptem dostal od některých šotoušů negativní nálepku příliš pragmatického subjektu, který je zbytečně pevně organizován, buduje si příliš velké obchodní vztahy s partnerskými organizacemi na dodavatelské bázi a navíc se až moc vyzná v železniční legislativě. Dominuje zde utkvělá představa, že tím, že si dovede pro některé své vlaky získat podporu u veřejného sektoru, se v KŽC vyváří obrovský zisk, který je následně vyváděn někam pryč, mimo železnici. Z toho je pravděpodobně dedukováno, že žádnou veřejnou podporu nepotřebuje a naopak, je to zavrženíhodné spojovat takto nostalgii s penězi.

Toto všechno je jen hluboké nepochopení a nedorozumění. I my máme svá srdce bušící na správném místě pro železnici, i my se dovedeme radovat z každé maličkosti, když se podaří něco zachránit a znova provozovat. Jediné, čím se lišíme, je to, že dobře víme, že bez odpovídajícího finančního krytí park vozidel dlouhodobě držet při životě prostě nelze. Kdo si nutnost obchodního přístupu i zde, v nostalgii neuvědomí včas, narazí na to později, to prozření bude o to bolestivější a zpoždění se bude jen těžko dohánět. Vypadá to, že mnoho přátel historické železnice vůbec netuší, kolik finančních prostředků je vlastně potřeba ročně vynakládat na údržbu tolika vyběhaných vozidel.

Nikde není psáno, že prozíravost a zkušenosti 5-6 lidí ve vedení KŽC s vlastním know-how v ruce je v rozporu s prapůvodními ideály záchrany historických součástí naší železnice. Je to jen jiná cesta. Kdo chce, ať se podívá za hranice do Švýcarska, jak tam fungují malé, soukromé železniční firmy ve spojení s lidským faktorem. Rozhodně ne tak, že by byly ekonomicky nebo jakkoliv jinak závislé. Jsou tam jak nadšenci z dep a výtopen, tak management, který se stará o budoucnost a rozvoj firmy.

Jak by bylo příjemné pozorovat své z dětství oblíbené lokomotivní a motorové řady pořád znova ze svých tehdy oblíbených fleků někde na vyšlapaném plácku ve stráni, vysoko nad tratí, kdyby je jejich původní majitel pořád dál a dál opravoval. Zastavit čas, aby nestárly ty dvaašedesátky, hurvínci, hydry, hektoři, karkulky a vlastně i my. To ale nejde... U lokálek tam někde daleko od velkého města, mezi lesy a poli, kam jsem dlouhá léta, coby dítě jezdil na prázdniny, a kterou nám teď chtějí zrušit, zase nejde, aby po ní vlaky jezdily pořád dál v hustém intervalu donekonečna.

Když víme, že tohle období už prostě nejde protahovat, tak ale zase nepropadejme fatalismu a skepsi. Snažme se s tím něco dělat! Něco, co jde a co může co nejvíc pomoci ty ideály tu při jejich odlivu alespoň částečně pozdržet. Alespoň to, že některá ta vozidla a ty tratě v rámci svých možností zachráníme, aby tu z toho dětství zbylo alespoň něco. To něco však musí být nadále životaschopné, musí si to nalézt své nové místo v dnešní době. Jinak se to neprosadí a časem to definitivně zhyne. Všechny tyto průsečíky chtěného a možného se dnes v KŽC snažme hledat a nacházet.

Vraťme se však k otázce z titulku tohoto článku. Čím je KŽC vlastně komerční? Tím, že dovede sehnat prostředky potřebné pro udržení těch mnoha historických vozidel při životě a pro zvelebení své tratě? Nebo že má za cíl zachránit co nejvíc dalších lokálek a vdechnout jim nové poslání v podobě provozu výletních vlaků coby součásti cestovního ruchu? Musí jít nezištnost nutně ruku v ruce s bídou odstavených vozidel ve stodolách nebo marností naivních kroků pro záchranu tratí? Přesto tohle všechno bohužel vypadá pohledem mnoha nezasvěcených jako typická komerce. Ale ne, nemůže být: je tu ten podstatný faktor, na který prostě nejde vymazat: INVESTICE do dalších přestárlých věcí (jejich prvotní záchrana), často se opakující a složité OPRAVY a permanentní ÚDRŽBA…

Ano, tato tři základní slova jsou tím zaklínadlem, které vyvrací představu, že firmy KŽC tu jsou proto, aby vydělaly svým společníkům kapitál. Tato tři slova jsou takové břímě, že je prakticky vyloučené, aby byly jeho společnosti v tomto muzejně-provozním teritoriu i v budoucnu považovány za klasicky obchodní. Jakmile se podaří vytvořit finanční aktivum vzniklé dobrou obchodní činností, je to to, co se skrývá za těmi třemi slovy, co se vždy beze zbytku postará, aby nakonec zase nezbylo nic. Je to ale vědomé, nepřekvapuje nás to a dá se s tím žít. Starost nám dělá jenom jedno: Aby nevznikala vysloveně ztráta, nejít do mínusu, nezadlužit se. To je akutní nebezpečí, kterému je třeba se vyhnout, aby se dalo v klidu koncepčně pracovat. Do takto vymezené míry KŽC komerčně orientovaný je, ale tím také ta komerce končí a celá ta přefouknutá bublina praská.

Pro KŽC totiž neexistuje žádná blahosklonná veřejná instituce, o kterou by se mohl v případě nezdaru a vyprodukované ztráty na konci roku opřít. My musíme ztrátě preventivně předcházet a vytvářet proto koncepty, které mají předem zajištěné financování. Proto je v situaci velkých nákladů na opravy a údržbu jedinou možností snažit se získávat podporu na jednotlivé konkrétní projekty dopředu. Výsledek je více, než viditelný: Řada pravidelně, rok co rok jezdících motoráčkových i jiných nostalgických vlaků, které vidíte na své vlastní oči, protože ta vozidla tu jsou a opravdu jedou.

Bláhové investice do 40 a více let starých veteránů plus jedné staré trati k tomu jako sladký bonus, jejich opravy a údržba nás stojí úplně všechno, co díky svým celkem bohatým obchodním aktivitám (které nám asi dělají ty nepřátele) vytvoříme. Žádné zisky, ale právě ta zvětšující se řada zachráněných a stále provozních artefaktů je hnacím motorem našeho snažení. Naše radost z nich a radost z Vaší radosti. Jsme taky nadšenci, i když je možné, že to tak navenek nepůsobí. Nejsme totiž naivní. Za svými cíli v oblasti záchrany vozidel, tratí a v budoucnu i budov postupujeme s racionalitou a snažíme se být obezřetní a předvídaví. Ne všechno se dá preventivně podchytit a tak je to v nostalgii a muzejnictví vždy jedno velké balancování na ostří nože.

Svými obchodními aktivitami na železničním poli přinášíme zvně do nostalgické železnice prostředky, které by tu jinak nebyly! Zde zůstanou a my sháníme zase další. Před pár dny se to opět projevilo prakticky: Spalovací motor typu 12 V 170 DR vozu M 262.0180 vyžadoval mimořádnou opravu z důvodu nízkého tlaku mazacího oleje. To je velmi vážná věc. Tak jí okamžitě dostal, aniž by vynechal jedinou sezónu. Náročná investice do 55 let starého veterána. Přitom plánovaný roční kilometrický proběh tohoto vozu nepřekračuje první jednotky tisíc. Je to již po mnohokráté, co se toto opakuje a to je ta odvrácená strana oné „komerce“. Není vidět a proto Vás s ní milí čtenáři seznamujeme a doufáme, že těmto našim pohnutkám rozumíte.