Železniční doprava

Regionální dráhy mají svůj pokračující smysl

30.3.2012 Praha

Vývoj událostí kolem tzv. rušení tratí začíná dávat zapravdu těm, kdo od začátku upozorňovali na potřebu činit kroky, které nejsou v rozporu se základní lidskou logikou. Stupňující se tlaky, které zhruba před dvěma roky vzešly ze SŽDC, narážejí ve vládě. Bohužel až takhle daleko to muselo dojít, než se našla autorita, která položila pár základních otázek: Ano, a co když po A bude následovat B? Co když se najde osoba, která bude požadovat likvidaci ekologických škod? Co když si někdo v regionech postaví hlavu a bude trvat na rekultivaci bezcenných pozemků?

V souladu s naším oficiálním stanoviskem proto zdůrazňujeme, že nejsprávnějším a v celé kauze prioritním řešením je ponechání lokálek ve stavu, v jakém jsou - při jejich přiměřené a hospodárné údržbě. Manažeři SŽDC jistě viděli vděčný železničářský film Věry Chytilové, Kalamita. Je tam scéna u řezníka. Každé maso má své tlusté. Libové koridory bez lokálek se na pultě zkrátka nevyskytují. I kdyby se tlusté pro něčí modré oči odřezalo, zase se někomu dalšímu nebude líbit, že ho tam ještě pořád dost zůstalo. A tak by to mohlo dojít až do totální destrukce drážní sítě. Za neomluvitelných škod, za které by nás budoucnost všechny absolutně odsoudila. Zhoubná decimace tratí se musí zastavit, dokud je čas!

Je bez diskuse, že ve státní instituci, jakou je SŽDC, je stejně jako u všech dalších třeba zlepšit hospodaření a podílet se přiměřeným způsobem na snížení výdajové stránky státního rozpočtu. Ale inteligentně! Ani KŽC Doprava poté, co vylétla cena nafty a poplatky za dopravní cestu, nevytrhala autodestrukčně ze svých vozidel po jedné čtyřsedačce… Jednoduše protože je to soukromá firma a přemýšlí racionálně. To není nic zas až tak složitého. Právě tam, kde protékají nejmocnější peněžní toky, tam se v absolutním měřítku nachází největší prostor k možným úsporám. Tedy v investiční činnosti na velkých stavbách. Co takhle se třeba podívat na výkazy výměr a rozpočty těžce ziskových velkododavatelů stavebních prací…? Jak vypadá metodika stanovování cen stavebních prací, jak je diverzifikována a kdo to kontroluje?

Jménem svým i v zájmu udržení správné proporcionality veřejné dopravy žádáme, aby SŽDC změnila svůj přístup k regionálním drahám. Je třeba přestat dělat kroky pro jejich likvidaci a začít je podporovat. Pak už je jen úkolem veřejné správy spolu s dopravci (včetně nákladních), aby změnu v jejím chování dotáhli tak, že budou na předmětných tratích maximálně podporovat a oživovat dopravu. Tuto šanci jim není možné odpírat! KŽC Doprava, jako především regionální osobní dopravce, o toto právo již delší dobu veřejně žádá. Je třeba do lokálek přiměřeně a hospodárně investovat a zrušit neférovou a dětinskou truc politiku nastavování likvidačních podmínek dopravcům. Nejsou to zas až tak horentní prostředky, které tyto tratě vyžadují. Je to malý zlomek výdajové stránky SŽDC a tudy cesta k žádným úsporám nevede! Naopak, v dojde-li k „rušení“, státu hrozí nepříjemné, vyvolané investice a dokonce případné komplikované právní dohry při následné nečinnosti.

SŽDC by pod tlakem vlády a ministerstva dopravy měla přestat v diskriminujících intrikách, které bolestně postihují i veřejnou správu v regionech, i svobodné podnikání na železnici (včetně soukromého). Ta újma nevznikla až finálním zastavením drážní dopravy. Je tu i to všechno, co mu předcházelo: Malá starostlivost o kvalitu kolejového svršku, rozmáhající se pomalé jízdy a další „vymoženosti“, které znovu a znovu na venkově vyhánějí lidi do aut. Když se na příklad silnic zaměříme, uvidíme, že jejich II. a III. třída jsou osvobozeny od jakýchkoliv poplatků. A že jich je, takových silniček… Kilometricky v poměru k hlavním silničním tahům jistě větší procento než lokálek vůči hlavním tratím. I do těch silniček se ale investuje. Pro každého samozřejmost, byť tam toho po nich na venkově moc neprojede.

To je jistě inspirativní, nicméně těžko dnes zavádět něco zdarma. Proto by se přinejmenším mělo ihned zarazit na některých lokálkách extrémní a nespravedlivé zpoplatnění vlaků a přemýšlet o vytvoření rovných podmínek pro silniční i železniční dopravu. Důvodně se domníváme, že je zcela legitimní, že stejně, jako je tomu na silnici, tak i „výnosnost“ lokálních tratí (z poplatků za využití dopravní cesty) se nemůže rovnat výtěžnosti hlavních železničních koridorů. Ohrožené tratě a lokálky mají své pokračující právo na existenci, protože ony ve svých regionech také slouží veřejné objednávce, stejně jako silnice nižší třídy, stejně jako hlavní tratě.